Jaroslav Zhoř - starosta obce

                  Jak v Černovicích stínali berana

Tento článek vyšel v regionálních novinách „Boskovicko“ , který napsala paní Jitka Melkusová .Za tento článek jí moc děkuji.

                                                                                Jaroslav Zhoř - starosta

Č e r n o v i c e (Jim) - ČERNOVICE - Pocházím z vesnice na

jih od Brna. Zvláštní vesnice. Má dva kostely - katolické a

ještě za mého mládí se v ní slavívaly troje hody. Vysvětlení

je jednoduché - po válce se tři vesnice sloučily v jednu. Hody

byly na Jiřího, na Václava a mezi tím, na začátku července, na

Cyrila a Metoděje, jimž byla zasvěcena kaplička ve třetí

části.

Jako dítě jsem si o hodech užívala především houpaček a

poté řetízkových kolotočů. To býval velký problém, protože

nikdy nebylo jisté, co se na nich stane se slavnostním obědem.

A líbily se mi barevné kyjovské kroje, které prý hned po válce

nahradily ty místní, jednoduché. Jako středoškoláci jsme pak

byli povzneseni nad směšné a ubohé tradice. Kola, při nichž se

stárci drželi za ruce a neustále do kola zpívali Ořechovská

mája tenká, viděl jsem ju ze Špilberka, nebo Ořechovský

kostelíčku, stojíš na pěkným vršíčku, nám přišly směšné a

nebavily nás. Ostatně světem v té době cloumala květinová

revoluce a my si po večer citovali zpaměti Hrabala.

Ne že bych později nenašla poučení a nepopřemýšlela nad

souvislostmi. Ale tyto zkušenosti z vlastního života jaksi

nabraly vrch, když se mi občas dostalo pozvání: „Přijeďte k

nám do Černovic na hody!“ Trvalo mi dlouho, než jsem našla

chuť, ba i odvahu. Nečekala jsem totiž o nic víc, než co jsem

znala z domova, ba, přiznávám, že jsem čekala spíš míň. No, a

za to se dnes Černovickým omlouvám. Nejen že to, co jsem hned

po příjezdu viděla, daleko předčilo moje očekávání. Některé

děje mě doslova přimrazily k zemi a nebylo nic, co by mohlo

moji pozornost odvést.

Císařské hody

„Stárci půjdou po dědině, s muzikou, po poledni,“ zněla

informace z úst starosty. Přijela jsem do obce samozřejmě na

poslední chvíli. Honem, kde jsou, aby mi tak utekli. Musím

přece fotit. Černovice nejsou až tak malá obec. Naopak, obec

je to rozvleklá. Má nádherný barokní kostel, pod ním ještě

nádhernější barokní faru. Náves ale jaksi nemá. Skoro se mi

zdá, že místo ní má rybník, pěkně rozlehlý, za ním mlýn a na

druhé straně kulturní dům.

Špicuju uši po zvucích dechovky. A už je mám. První, co

vidím, je podivný jezdec na těžkém teplokrevníkovi, za chvíli

další. Pak barevné kroje, lidi. Zdá se, že mám štěstí. Fotím.

Jsou to mladá děcka, místy až moc mladá.

„Vemte si,“ strkají mi pod nos talíř s cukrovím a hodovými

koláči. Fotit, psát a mlsat nejde dohromady. Samozřejmě si ale

beru a navazuji rozhovor. „Máte štěstí, jste u domu hlavní

stárky. Pro tu přišli naposledy,“ dozvídám se. A tak, vybavuje

se mi dávná zkušenost - chasa obešla obec, posbírala všechny

stárky, všude se napije, povinně zatancuje. To budou pěkně

„unavení“. Dívky z domu se proplétají na ulici mezi čumily,

nalévají, nabízejí cukroví. Vše je neokázalé, přátelské. A zde

to slyším poprvé - „Jsou to císařské hody,“ poučují mě. Josef

II. prý nechtěl, aby se slavily hody v době zemědělských

prací, a tak stanovil povinný termín - třetí neděli v říjnu.

Najednou zaznamenám jakýsi pohyb. V tu ránu stojí mládež

seřazená do dvanácti párů, jezdci v čele. A karé dědinou ke

kulturáku. Byl to pěkný pohled a rozhodně jsem nebyla s

fotoaparátem na cestě jen já.

Stínání berana

Panebože, snad ho nebudou skutečně zabíjet, na to nejsem

připravená, prolétne mi hlavou. Před kulturákem pod májou na

smrkové podestýlce se casnuje beran vyděšený dusotem kopyt a

dechovkou. Zaplétá se do úvazku, až zůstane rezignovaně stát.

Je mi ho líto. Krojované páry kolem něho zatančí kolečko a

zmizí v kulturáku; humny přijíždí bryčka. To už je vyvýšené

prostranství plné a nastává divadlo, při němž mě doslova

mrazí.

Ne, berana skutečně nezabíjeli. Byl jen hrdinou onoho

nejméně hodinového divadla, řekla bych spíš obřadu.

Dozvídám se, že beran je nebezpečný zločinec a žalobce ho

přijel obžalovat a kat stít. Aktéry divadla jsou ale diváci.

Komické i méně komické události uplynulého roku, týkající se

vsi a jejích obyvatel, jsou sepsány ve verších jazykem a

důkladností panských písařů. A vždy za všechno může beran.

Chudák.

A již přijíždí kat. Ne - zatím jeho pomocník. Ten se musí

zeptat kata, zda přijede. Jede pro něj, to všechno třikrát. Je

to zdlouhavé, je to obřadné a je to - fascinující. Doba

esemesek konfrontovaná s archetypálními obřady. Je to tak

blízké pohádkám, až mě to bolí. Všechno to totiž jakoby znám a

shledávám a ono to velmi ztěžka až téměř bolestně odkudsi z

hloubky, vstupuje do mého vědomí.

Až už je s beranem skutečně zle a kat zvedá meč, přijíždí

princ a žádá pro něho milost. Ale ještě není vše v pořádku,

přijet musí ještě jednou a pak potřetí. Vše doprovázené

dusotem skutečných kopyt a v reálném čase. Žádné jako - prostě

se objede kus dědiny, a to pěkně zostra.

Mládí a archetypy

Z děje mě ruší stárkovský pár, který obchází diváky a

připíná snítku myrty s bílou mašličkou. I toto znám. U nás

takto zvali s dechovkou na hody organizátoři - ti vzadu,

hasiči. Dali rozmarýnu s mašličkou a očekávali příspěvek.

Rozmarýnek ale nekončil na klopě pod májou. Ve skleničce s

vodou pěkně zapustil kořínky a i s mašličkou pak rostl.

Dochází mi ta úžasně logická jednoduchost zdejšího zvyku - a

bráním se: „Nejdu na hody, za chvíli odcházím...“ Myrta končí

na mé bundě s konstatováním: „Aspoň budete vědět, že jste byli

na hodech.“ A mají pravdu. Jak blbec chodím zbytek dne po

světě, abych myrtičku sundala až druhý den při oblékání. V

jejich talíři samozřejmě končí něco z mé peněženky.

Vybírám si dívku v kroji ověšenou pírsingem: „Proč jsi

stárkou?“ „Nevím, přišli za mnou, to prostě nejde odmítnout,“

dozvídám se. A na vlastní oči vidím, jak pod máju přinášejí

stůl s občerstvením, kolem zatančí krojované páry a hned na

další kousek se vrhnou do davu a vedou na tanec koho jiného

než rodiče. A po tanečku si zavdají, jaksi povinně, ale

obřadně. A už je na řadě druhý rodič z páru (to máme čtyři

tanečky pro každého stárka), na trávě se tancuje proklatě

špatně. Koukám na krojovaného - asi tancuje s maminkou, ale

jen tak posunuje nohy. „Některým je patnáct, ještě neměli

taneční,“ směje se komentátorka vedle mě.

Být stárkem v naší obrovské trojvesnici se mezi námi

mladými bralo tak trochu jako ostuda. Málokdo hasičům kývl. A

když, tak se aspoň z krojů ubíraly spodničky. A to, pámbu

zaplať, kyjovské musely být vždycky nad kolena. Dvanáct párů?

Nepamatuji. Troje hody zřejmě u nás vymřely na počet stárků. A

teď si myslím, že i na něco jiného. Zdá se mi, že prostě

postrádaly ony kořeny, které jsou nepochybně starší než hody

samy, o Josefských reformách ani nemluvě. Chudák beran musel,

a to pěkně obřadně, aby se vymýtilo a zahnalo, převzít

zodpovědnost za všechno zlo a nepatřičnosti. A protože ve

skutečnosti za nic nemohl, byl zachráněn. I pro kata se muselo

třikrát, stejně jako doložit milost pro berana.

„Jaké jsou povinnosti stárků?“ ptám se opírsingované. „No,

musí se sejít a připravit myrtu, vyžehlit kroje,“ dozvídám se.

Bez starosty by to nešlo

Starosta celý téměř dvouhodinový obřad natáčí, na začátku

vítal přítomné. Možná pomáhal nést i stůl s občerstvením, ale

to jsem si nevšimla. „Ráno v dědině patří chlapům,“ směje se,

„to se všichni sejdou před kulturákem a staví se mája.

Tradičně, na ráhna. Někdo maká a někdo kibicuje, ale je tu

celá dědina.“ Kde se vzala mája, kde se vzaly kroje, o tom

jaksi řeč není. Ani jsem se nestačila zeptat, zda předává na

hody starostovské právo. Ale to asi ne, to by asi tak

nepobíhal, nýbrž byl uctívaným hostem.

Dvouhodinové představení pomalu končí. Je to tak akorát na

to, aby všichni měli chuť zasednout ke stolům a dát si něco na

zahřátí. Letos sice zima nebylo, ale prý i sněžívá. A tak

někteří odcházejí domů, jiní do kulturáku. Je neděle, krátce

po šestnácté. „A zítra přijeďte zas, budeme mlátit káčera,“

volá za mnou starosta.

Cestou přemýšlím, kde se to v těch Černovických bere. Kdo

kde slyšel, aby ve zdejším kraji byly hody. A v které dědině

dodnes chodí maškary na vostatky v úterý. Rozhodně jsem

nenabyla pocitu, že by někdo někoho musel k něčemu přemlouvat.

Císařské hody slaví v Černovicích odnepaměti. Nevěříte?

Hle, má zkušenost: „Dívejte, tamhle je ten, co dělal donedávna

kata, celých padesát let.“ Stařec upřeně hledí na děj. Určitě

si za ním půjdu popovídat, ale až si sedne. Sháním se po něm,

až mě děj pustí. „Asi už šel domů,“ dozvídám se. I já už

musím, a tak cestou přemýšlím, jestli všechno bylo skutečně

tak a jestli to nebyl přelud.

A potom mi vychází, že za všechno může starosta.

Císařské hody podruhé

Musím zjistit, jak je to s těmi císařskými hody. Dosud jsem

znala jen hody, které se držely k svátku patrona, jemuž byl

místní kostel zasvěcen. Ve zdejším kraji se to smrsklo jen na

pouť - žádné tancování, aby ses nám, chaso, moc nevyčerpala,

diktovala vrchnost. No a dozvídám se, že Josef II., jak už se

pustil do těch všech reforem, tak se pokusil sjednotit i

tradiční termíny oslav. Ale dokud je práce na poli, tak

rozhodně ne. Až po sklizni - a tak dal příkaz slavit hody

třetí neděli v říjnu. Někde to prý vydrželo jen pár let a vše

se vrátilo do starých kolejí. Jinde to zase akceptovali a na

hody slavené na patrona kostelíčka zapomněli. Jak prý kde,

vysvětlili mi odborníci.

Pro mě, která pocházím z dědiny, kde bývaly troje hody, a

to ještě v průběhu celého roku, je to k pochopení. Zvlášť,

když moje matka zavzpomínala, že u nich na Valašsku drželi

hody až na svatou Kateřinu.

Černovičtí se svými císařskými na Vysočině ale rozhodně

nejsou sami. Dostalo se mi do ruky literární svědectví v

podobě monografie o obci Borač, vzniklé v roce 1950. Její

autor Zdeněk Škorpík, tehdejší student etnologie, do ní

zapracoval vzpomínky pamětníků. No a ti se často dožili i

osmdesátky. Je to zajímavé čtení, a nejen pro Černovické.

Víte, jak je daleko Borač od Černovic?

                  Jitka Melkusová