Třetí říjnová neděle, čas hodů.
Od pátku do pondělního večera patřily Černovice na Blanensku především hodům a zábavě. Tradiční hody jsou snad nejvýznamnější tradicí a svátkem v roce. Ještě než se ale mohli Černovští obléci do svátečního, museli zajistit vše co k máji a jejímu stavění patří. V Černovicích je tahle činnost otázkou cti místních mužů. Zvedání máje pomocí jeřábu by bylo pro domácí potupou. Zatímco hlavní stárek se účastní jako pomyslný kontrolor a zabezpečuje občerstvení , všichni další muži pomocí rahen ručně staví a jsou pod povelem pana Jaroslava Kšici, který celou akci řídí. Tuto tradici přebral po svém otci Jiřím Kšicovi. Samozřejmostí je i po postavení zastávka v místní hospodě. Po mši svaté a dobrém obědu je sraz stárků pod májí za účasti dechovky z Kunštátu . Následuje obchůzka celou dědinou , kdy každý stárek jde pro svoji stárkovou / 12 párů /, za účasti Pardona / Rosťa Plíhal /, kata / Jirka Kšica /, sluhy / Toňa Musil / , ortelisty / Honza Musil / a jeho sluhy / Lojza Němec /.O povoz ortelisty a jeho sluhy se staral Milan Plíhal. Pod májí čekal beran, který měl byl souzen za své skutky , které během roku udělal . Tyto činy byly humorně sepsány / Petr Kšica / a pod májí byl beran za tyto činy souzen. Vše dopadlo dobře a beran byl zproštěn viny . Následovalo tancování pod májí a večer se v kulturním domě pokračovalo / Veselá dvojka Pavla Kršky / až do nočních hodin.
V pondělí navečer byly hody ukončeny tzv. mlácením káčera a večer se znovu četl ortelu v místní hospodě .
Chtěl bych poděkovat všem , kteří se na zdárném průběhu hodů podíleli. Poděkování patří samozřejmě i těm , kteří se přišli jen podívat a tím přispívají k tomu , aby tyto tradice nikdy nezanikly
Jaroslav Zhoř - starosta obce
Jak v Černovicích stínali berana
Tento článek vyšel v regionálních novinách „Boskovicko“ , který napsala paní Jitka Melkusová .Za tento článek jí moc děkuji.
Jaroslav Zhoř - starosta
Č e r n o v i c e (Jim) - ČERNOVICE - Pocházím z vesnice na
jih od Brna. Zvláštní vesnice. Má dva kostely - katolické a
ještě za mého mládí se v ní slavívaly troje hody. Vysvětlení
je jednoduché - po válce se tři vesnice sloučily v jednu. Hody
byly na Jiřího, na Václava a mezi tím, na začátku července, na
Cyrila a Metoděje, jimž byla zasvěcena kaplička ve třetí
části.
Jako dítě jsem si o hodech užívala především houpaček a
poté řetízkových kolotočů. To býval velký problém, protože
nikdy nebylo jisté, co se na nich stane se slavnostním obědem.
A líbily se mi barevné kyjovské kroje, které prý hned po válce
nahradily ty místní, jednoduché. Jako středoškoláci jsme pak
byli povzneseni nad směšné a ubohé tradice. Kola, při nichž se
stárci drželi za ruce a neustále do kola zpívali Ořechovská
mája tenká, viděl jsem ju ze Špilberka, nebo Ořechovský
kostelíčku, stojíš na pěkným vršíčku, nám přišly směšné a
nebavily nás. Ostatně světem v té době cloumala květinová
revoluce a my si po večer citovali zpaměti Hrabala.
Ne že bych později nenašla poučení a nepopřemýšlela nad
souvislostmi. Ale tyto zkušenosti z vlastního života jaksi
nabraly vrch, když se mi občas dostalo pozvání: „Přijeďte k
nám do Černovic na hody!“ Trvalo mi dlouho, než jsem našla
chuť, ba i odvahu. Nečekala jsem totiž o nic víc, než co jsem
znala z domova, ba, přiznávám, že jsem čekala spíš míň. No, a
za to se dnes Černovickým omlouvám. Nejen že to, co jsem hned
po příjezdu viděla, daleko předčilo moje očekávání. Některé
děje mě doslova přimrazily k zemi a nebylo nic, co by mohlo
moji pozornost odvést.
Císařské hody
„Stárci půjdou po dědině, s muzikou, po poledni,“ zněla
informace z úst starosty. Přijela jsem do obce samozřejmě na
poslední chvíli. Honem, kde jsou, aby mi tak utekli. Musím
přece fotit. Černovice nejsou až tak malá obec. Naopak, obec
je to rozvleklá. Má nádherný barokní kostel, pod ním ještě
nádhernější barokní faru. Náves ale jaksi nemá. Skoro se mi
zdá, že místo ní má rybník, pěkně rozlehlý, za ním mlýn a na
druhé straně kulturní dům.
Špicuju uši po zvucích dechovky. A už je mám. První, co
vidím, je podivný jezdec na těžkém teplokrevníkovi, za chvíli
další. Pak barevné kroje, lidi. Zdá se, že mám štěstí. Fotím.
Jsou to mladá děcka, místy až moc mladá.
„Vemte si,“ strkají mi pod nos talíř s cukrovím a hodovými
koláči. Fotit, psát a mlsat nejde dohromady. Samozřejmě si ale
beru a navazuji rozhovor. „Máte štěstí, jste u domu hlavní
stárky. Pro tu přišli naposledy,“ dozvídám se. A tak, vybavuje
se mi dávná zkušenost - chasa obešla obec, posbírala všechny
stárky, všude se napije, povinně zatancuje. To budou pěkně
„unavení“. Dívky z domu se proplétají na ulici mezi čumily,
nalévají, nabízejí cukroví. Vše je neokázalé, přátelské. A zde
to slyším poprvé - „Jsou to císařské hody,“ poučují mě. Josef
II. prý nechtěl, aby se slavily hody v době zemědělských
prací, a tak stanovil povinný termín - třetí neděli v říjnu.
Najednou zaznamenám jakýsi pohyb. V tu ránu stojí mládež
seřazená do dvanácti párů, jezdci v čele. A karé dědinou ke
kulturáku. Byl to pěkný pohled a rozhodně jsem nebyla s
fotoaparátem na cestě jen já.
Stínání berana
Panebože, snad ho nebudou skutečně zabíjet, na to nejsem
připravená, prolétne mi hlavou. Před kulturákem pod májou na
smrkové podestýlce se casnuje beran vyděšený dusotem kopyt a
dechovkou. Zaplétá se do úvazku, až zůstane rezignovaně stát.
Je mi ho líto. Krojované páry kolem něho zatančí kolečko a
zmizí v kulturáku; humny přijíždí bryčka. To už je vyvýšené
prostranství plné a nastává divadlo, při němž mě doslova
mrazí.
Ne, berana skutečně nezabíjeli. Byl jen hrdinou onoho
nejméně hodinového divadla, řekla bych spíš obřadu.
Dozvídám se, že beran je nebezpečný zločinec a žalobce ho
přijel obžalovat a kat stít. Aktéry divadla jsou ale diváci.
Komické i méně komické události uplynulého roku, týkající se
vsi a jejích obyvatel, jsou sepsány ve verších jazykem a
důkladností panských písařů. A vždy za všechno může beran.
Chudák.
A již přijíždí kat. Ne - zatím jeho pomocník. Ten se musí
zeptat kata, zda přijede. Jede pro něj, to všechno třikrát. Je
to zdlouhavé, je to obřadné a je to - fascinující. Doba
esemesek konfrontovaná s archetypálními obřady. Je to tak
blízké pohádkám, až mě to bolí. Všechno to totiž jakoby znám a
shledávám a ono to velmi ztěžka až téměř bolestně odkudsi z
hloubky, vstupuje do mého vědomí.
Až už je s beranem skutečně zle a kat zvedá meč, přijíždí
princ a žádá pro něho milost. Ale ještě není vše v pořádku,
přijet musí ještě jednou a pak potřetí. Vše doprovázené
dusotem skutečných kopyt a v reálném čase. Žádné jako - prostě
se objede kus dědiny, a to pěkně zostra.
Mládí a archetypy
Z děje mě ruší stárkovský pár, který obchází diváky a
připíná snítku myrty s bílou mašličkou. I toto znám. U nás
takto zvali s dechovkou na hody organizátoři - ti vzadu,
hasiči. Dali rozmarýnu s mašličkou a očekávali příspěvek.
Rozmarýnek ale nekončil na klopě pod májou. Ve skleničce s
vodou pěkně zapustil kořínky a i s mašličkou pak rostl.
Dochází mi ta úžasně logická jednoduchost zdejšího zvyku - a
bráním se: „Nejdu na hody, za chvíli odcházím...“ Myrta končí
na mé bundě s konstatováním: „Aspoň budete vědět, že jste byli
na hodech.“ A mají pravdu. Jak blbec chodím zbytek dne po
světě, abych myrtičku sundala až druhý den při oblékání. V
jejich talíři samozřejmě končí něco z mé peněženky.
Vybírám si dívku v kroji ověšenou pírsingem: „Proč jsi
stárkou?“ „Nevím, přišli za mnou, to prostě nejde odmítnout,“
dozvídám se. A na vlastní oči vidím, jak pod máju přinášejí
stůl s občerstvením, kolem zatančí krojované páry a hned na
další kousek se vrhnou do davu a vedou na tanec koho jiného
než rodiče. A po tanečku si zavdají, jaksi povinně, ale
obřadně. A už je na řadě druhý rodič z páru (to máme čtyři
tanečky pro každého stárka), na trávě se tancuje proklatě
špatně. Koukám na krojovaného - asi tancuje s maminkou, ale
jen tak posunuje nohy. „Některým je patnáct, ještě neměli
taneční,“ směje se komentátorka vedle mě.
Být stárkem v naší obrovské trojvesnici se mezi námi
mladými bralo tak trochu jako ostuda. Málokdo hasičům kývl. A
když, tak se aspoň z krojů ubíraly spodničky. A to, pámbu
zaplať, kyjovské musely být vždycky nad kolena. Dvanáct párů?
Nepamatuji. Troje hody zřejmě u nás vymřely na počet stárků. A
teď si myslím, že i na něco jiného. Zdá se mi, že prostě
postrádaly ony kořeny, které jsou nepochybně starší než hody
samy, o Josefských reformách ani nemluvě. Chudák beran musel,
a to pěkně obřadně, aby se vymýtilo a zahnalo, převzít
zodpovědnost za všechno zlo a nepatřičnosti. A protože ve
skutečnosti za nic nemohl, byl zachráněn. I pro kata se muselo
třikrát, stejně jako doložit milost pro berana.
„Jaké jsou povinnosti stárků?“ ptám se opírsingované. „No,
musí se sejít a připravit myrtu, vyžehlit kroje,“ dozvídám se.
Bez starosty by to nešlo
Starosta celý téměř dvouhodinový obřad natáčí, na začátku
vítal přítomné. Možná pomáhal nést i stůl s občerstvením, ale
to jsem si nevšimla. „Ráno v dědině patří chlapům,“ směje se,
„to se všichni sejdou před kulturákem a staví se mája.
Tradičně, na ráhna. Někdo maká a někdo kibicuje, ale je tu
celá dědina.“ Kde se vzala mája, kde se vzaly kroje, o tom
jaksi řeč není. Ani jsem se nestačila zeptat, zda předává na
hody starostovské právo. Ale to asi ne, to by asi tak
nepobíhal, nýbrž byl uctívaným hostem.
Dvouhodinové představení pomalu končí. Je to tak akorát na
to, aby všichni měli chuť zasednout ke stolům a dát si něco na
zahřátí. Letos sice zima nebylo, ale prý i sněžívá. A tak
někteří odcházejí domů, jiní do kulturáku. Je neděle, krátce
po šestnácté. „A zítra přijeďte zas, budeme mlátit káčera,“
volá za mnou starosta.
Cestou přemýšlím, kde se to v těch Černovických bere. Kdo
kde slyšel, aby ve zdejším kraji byly hody. A v které dědině
dodnes chodí maškary na vostatky v úterý. Rozhodně jsem
nenabyla pocitu, že by někdo někoho musel k něčemu přemlouvat.
Císařské hody slaví v Černovicích odnepaměti. Nevěříte?
Hle, má zkušenost: „Dívejte, tamhle je ten, co dělal donedávna
kata, celých padesát let.“ Stařec upřeně hledí na děj. Určitě
si za ním půjdu popovídat, ale až si sedne. Sháním se po něm,
až mě děj pustí. „Asi už šel domů,“ dozvídám se. I já už
musím, a tak cestou přemýšlím, jestli všechno bylo skutečně
tak a jestli to nebyl přelud.
A potom mi vychází, že za všechno může starosta.
Císařské hody podruhé
Musím zjistit, jak je to s těmi císařskými hody. Dosud jsem
znala jen hody, které se držely k svátku patrona, jemuž byl
místní kostel zasvěcen. Ve zdejším kraji se to smrsklo jen na
pouť - žádné tancování, aby ses nám, chaso, moc nevyčerpala,
diktovala vrchnost. No a dozvídám se, že Josef II., jak už se
pustil do těch všech reforem, tak se pokusil sjednotit i
tradiční termíny oslav. Ale dokud je práce na poli, tak
rozhodně ne. Až po sklizni - a tak dal příkaz slavit hody
třetí neděli v říjnu. Někde to prý vydrželo jen pár let a vše
se vrátilo do starých kolejí. Jinde to zase akceptovali a na
hody slavené na patrona kostelíčka zapomněli. Jak prý kde,
vysvětlili mi odborníci.
Pro mě, která pocházím z dědiny, kde bývaly troje hody, a
to ještě v průběhu celého roku, je to k pochopení. Zvlášť,
když moje matka zavzpomínala, že u nich na Valašsku drželi
hody až na svatou Kateřinu.
Černovičtí se svými císařskými na Vysočině ale rozhodně
nejsou sami. Dostalo se mi do ruky literární svědectví v
podobě monografie o obci Borač, vzniklé v roce 1950. Její
autor Zdeněk Škorpík, tehdejší student etnologie, do ní
zapracoval vzpomínky pamětníků. No a ti se často dožili i
osmdesátky. Je to zajímavé čtení, a nejen pro Černovické.
Víte, jak je daleko Borač od Černovic?
Jitka Melkusová
Vytvořte si vlastní webové stránky zdarma na doméně www.obeccernovice.cz
Registrujte se zdeOd 25. 9. 2020 11:46 celkem hlasů: 11